Karmo, ale já to znám...nejen od sebe, taky od jiných, ale kdybych to sama neprožila až na to samé dno, a to dokonce nejednou, v různých situacích, asi by to nebylo to správné pochopení.
Myslím, že toto chápu do poslední buňky.

Tady můžu napsat jen pár slov, je to málo...ale třeba i to pomůže něčímu Já se na to kouknout aspoň na chvilinku jinak, než z hlediska té vůle.

Mám k dispozici obrovskou obrovskou vůli...když si procházím zpět těch 50 let, co žiju, vidím se - empatickou přecitlivělou rybu (taky vodní znamení) - hozenou do vody brzy bez táty a na delší čas i bez mámy a bez milující rodiny (na které mi vždycky tolik záleželo)...za což DNES už jsem neuvěřitelně vděčná.
Dnes.
Předtím jsem cítila třeba určitou sebelítost, krom jiného.
Když jsem pak zas byla s mamkou, ona, zářící velmi náročná lvice, mě fakt nešetřila, byla velmi náročná na sebe i na mě, všechno všecičko jsem si musela vybojovat a bez jakéhokoliv ocenění.
Jsem jí vděčná a jsem ráda, že jsem se narodila právě jí, potřebovala jsem ji k tomu, abych sebrala a začala věřit v sebe a bych "vydržela".

Ale to vidím až te´d poslední dobou.
Nechtěla bych sice stejným životem procházet znova , protože byl docela náročný...(i když mnozí mají i náročnější).
To jen že mě to vyformovalo nějakým způsobem a postavilo na vlastní nohy a přinutilo mě to hledat opravdové jistoty, klid a mír.

Poslední dobou už často vzdávám svoji vůli, po šíleném boji sama se sebou... ve smyslu "ne má, ale tvá vůle se staň"...to samozřejmě jde až časem, ne když člověk něco buduje, v úplném mládí, tam je vůle a cílevědomost hodně potřeba.
A stejně musí správně rozlišovat, kdy jednat a kdy ne...ale ve všem, nebo spíš zatím skoro ve všem, co dělám, to tak mám.

A pozoruju, pozoruju i sebe a druhé - jako na plátně nebo divadelní hře a poslední dobou se mi i stává, že se do těch her nenechám vtáhnout, snažím se nedostat se do silných emocí.
Ne vždycky se mi to daří, ale jakmile tam jsem, je to jak kdybych byla v nějakém víru a člověk jen lapá po dechu a nic nemá pod kontrolou...přesto si myslí, že jo. Paradox.
Nesnažím se už být režisérem druhých...je to silně uvolňující a svobodné pro všechny.

Lidem, co ode mne chtějí vyprávět, říkám, aby si představili život jako řeku, která nakonec ústí do moře, do Jednoty (myslím lidský život v celé kontinuitě)...na začátku je to takový rychlejší bystrý potok plný kamenů, vírů, písků, zátok...překážek...které si tam svým způsobem lidi dávají i sami...svou nevědomostí (a tedy "karmou").
Protože se tady na začátku lidi dost odřou a omlátí a bolí je to, získají zkušenost, že ta řeka je taková nebezpečná, že plout v ní i bolí a často se bojí, co bude dál, nebo se bojí kamenů a zátok, které už znají, protože ta bolest by se mohla opakovat.
To jsou takové ty programy - které nás na jednu stranu mají chránit před zraněním, na straně druhé nás někdy hystericky chrání i před příležitostí a novou hezkou zkušeností
.
Proto se ti lidi kolikrát pověsí za nějaký takový ostrý kámen v tom proudu, aby se zastavili v nějaké situaci, kolem hučí ta voda, chce je strhnout dál - což je přirozené, aby pokračovali...protože jinak to stejně nejde, ale oni se stejně drží silou mocí (vůlí), už mají celé sedřené ruce a nohy, jsou celí omlácení, ale visí a bojí se pustit.
A stejně se nakonec pustí, protože se unaví a zemdlejou, nevydrží.
Když jsou k smrti unaveni, ten proud života je prostě vezme, možná se ještě párkrát praští o nějaký kámen a zaplujou do nějaké zátoky nebo se chytí za větev, ale s největší pravděpodobností je ten proud taky co nejdřív, nerychleji a neoptimálněji vyvede tam, kde už se ta řeka roztáhne do široka, bude klidnější a člověk se konečně nadechne a dokáže se rozhlídnout. Tam, kde je ta voda klidná a ideální pro tu danou chvíli.
Dokud se člověk drží a topí, lapá po dechu a je k smrti vyděšený a vyčerpaný, nic z toho nejde.

Tohle je samozřejmě takový úplně obecný pohled, všechno je samozřejmě v té které chvíli individuální...a odvíjí se to od té které situace....ale lidem se tohle povídání o řece líbí , koneckonců občas přijdou povídat právě v okamžiku, kdy visí na té skále a bojí se pustit, protože netuší, co bude o kousek dál, co je za záhybem řeky a myslí si, že to visení je zachrání a že tam mohou viset navěky. NIKDO na to nemá sílu...viset navěky.
taky jsem visela a občas ještě visím...

Chce to určitou důvěru v běh Života, v sebe, k tomu Vědomému Já...a ano, přiznávám, bylo to pro mě taky hodně těžké, nedělat nic, nekonat a říct - "už nemůžu, nechám, a´t se to děje". A dělo....
Ne že bych byla z toho všeho chtění a lpění definitivně venku...ale leccos už dokážu pozorovat z nadhledu i u sebe a svých situací.
A o to jde.
V těch emocích je člověk ve stejné situaci, jako když se topí ve víru...nemůže ani dýchat, natož aby se správně rozhodoval. nejlepší je se do toho víru položit, často nás sám vyflusne ven o kus dál.