Když jsem byla malá (před mnoha a mnoha lety), bylo mi třeba 7 let, jezdívala jsem často tramvají s dědečkem. A vždycky jsem se do té tramvaje prosmýkla jako první a hbitě obsadila nějaké místo. A pak jsem se jen těšila, až mne někdo začne kárat, protože jsem to místo držela dědečkovi, který nastupoval pomalu, byv již stár... že by dědeček vlál na tyči a já si seděla, to mne ani nenapadlo.
Stojící babičky jsou hodně divný fenomén. Chápu to u malých dětí, když je rodiče z bezpečnostních důvodů radši posadí, ale tak do šesti let věku max. A taky, když teď občas jezdím se skupinou malých školáčků, i větší skupinou, tak ty, pokud to jde, rozesazuji na místa (nejvíce po dvou)a sama stojím a kontroluju situaci.