To sezeni pod lavici mi pripomnelo jine dite, co sedelo casto pod lavici.

Buchli, ja jsem kdysi prevzala druhou tridu s 30 zaky. Ruzneho druhu. Jeden chlapec se pokazde, kdyz jsem ho vyvolala, schoval pod lavici a odpovidal (=pri nejlepsim) tichym hlaskem, sede na zemi pod lavici. Diagnozu nemel. Jedinacek, nesmely, nespolecensky, do skolky odmitl chodit, proste tam nezustal. No tak sedel pod lavici a hlavne, ze se odvazil neco rict. Rodice nevedeli, co s tim.

Tenkrat se ucili o domove a zarizeni v ruzne dobe behem ca 100 let - vcetne domku a jinych budov. Ja prinesla do skoly Prahu ve fotografiich a deti nadsene malovaly domy v Nerudovce s domovnimi znameni (coz tu neni zvykem). Pak jsem jim ukazovala obrazky - ruzne zarizeni ze starsi doby, a kdo doma na statku neco mel to smel prinest sebou, do sesitku namalovat a napsat o tom informace (jak stare to bylo, ci to bylo a k cemu se to pouzivalo) a u tabule o tom neco vypravet. Za to jsem kazdemu diteti slibila papirovy klobouk (melo to duvod). Ten jsem lepila behem prednasky a po skonceni ho dite prevzalo s diplomem.Ten kluk po tom klobouku tak silene touzil, ale k tabuli se pokousel na nekolikrat. Vec mel, napsal a namaloval, a posledni den se priplizil k tabuli, zalezl pod stul a zpod stolu zacal. Deti chtely videt jeho vec, tak vylezl a obesel s tim celou tridu a odpovidal na otazky, a pak nadsene prevzal klobouk.

Pak jsem s detmi psala takove kratke divadelni predstaveni, kde ty klobouky mely smysl, pro rodice na Vanocni besidku a kluk si vybral hlavni roli, kterou si napsal a hlasite pekne predvedl spolecne s ostatnimi.