Dva starší nějak plynule přešli do fáze, kdy věděli, že dárky kupujeme my. Nějak to postupně vyvodili sami a bylo to nenásilné, stejně jako jsem to měla kdysi já jako dítě a žádný zlom nepamatuju.
S nejmladším jsme to řešili loni touhle dobou. Bylo mu devět a přišel ze školy s tím, abych mu potvrdila, že si kluci vymýšlejí, když říkají, že Ježíšek dárky nenosí. On nesnáší lhaní, takže to pro nás byla blbá situace. Nakonec jsem mu pravdu co nejšetrněji sdělila. Byl z toho v šoku. Hlavně tedy se nebyl schopný v tu chvíli poprat s faktem, že jsme mu celou dobu lhali. V první fázi zalezl do postele pod deku a nechtěl s nikým mluvit. Vypadal, že se mu zhroutil svět jako domeček z karet. Nechtěl už slavit Vánoce, ani se o tom bavit. Pak jsem to s ním znovu probírala, aby pochopil důvody, proč se to takhle dělá a že i dospělí si to věření na nošení dárků Ježíškem můžou užívat atd. Přechroustal si to v hlavě a nakonec přišel sám, že to chápe a že už Vánoce zase chce. Užili jsme si je v pohodě a nakonec byl vlastně rád, že už ví, jak to je (už kvůli spolužákům).