Nevím, co ti tu psali ostatní, ale já bych udělala následující: Pokud bych ráno nezvládla jít na konkurs(pokud doopravdy celý den pláčeš, budeš vyklepaná, oteklá, prostě ne v kondici)šla bych k doktorce, nechala si napsat neschopenku a okamžitě se odeslat k psychiatričce. To co popisuješ už jsou stavy, které fakt nejdou pořešit jen svou pevnou vůlí. A kdybych měla sílu se na ten konkurz doplácat, doplácala bych se tam, absolvovala ho, ale cestou z něj bych ihned zapadla k doktorce a nechala se poslat na psychiatrii, byť bez PN. Nefvím, jak moc máš ty stavy trvalé, nebo jsou to jen návaly. Možná by ti na chviličku pomohl neurol, ale ten je návykový. Já ho mám stále doma, jako první pomoc, nemám k němu přístup, chlap ho někam schoval a když vidí, že je to se mnou zlé, 1 mi dá. Vychází to tak 1x za 1/4 roku. Určitě bych šla k psychiatrovi.

Až se dáš do kupy, uvidíš, že ti všechno půjde snáz. Ne, že by se ti sama od sebe našla práce, ale nebudeš každé ráno vstávat s pocitem, že tě čeká něco, co v žádném případě nejsi schopná přežít.

Opustit kreténa je těžké, v první chvíli máš pocit, že jsi vyhrála nový lepší život. No, jenže život je nespravedlivej a v ten okamžik tě zkoupe ještě víc. Znám důvěrně. Bez práce, bez peněz, bez bydlení. A to mám jen jednu dceru a stejně mě to sejmulo.

Drž se.