Nepříjemné, někteří prostě asi musí padnout na dno, někdo se zvedne, někdo ne.

Po letech čtu někdy sebereflexi, v pubertě jsem byl/a na zabití...co ti chudáci rodiče ovšem.
Líbil se mi tento příběh, ale ne každý má soudnost, někdo osočuje druhé, že jsou viníci, rodiče, škola...ne on sám...Chybí sebereflexe, to už je totiž moudrost a nadhled.


Zatímco já, jsem na základce prokazovala poměrně dobré studijní nadání. Šla jsem tedy na gymnázium. Ale v druhém ročníku, jsem na studium začala kašlat, a to doslova. Našla jsem si kluka, začala kouřit atd. Typická puberta. Dokonce jsem opakovala čtvrtý ročník.

Moji rodiče to ale nevzdali, a neustále mě trestali a nutili do studia, dokonce mě vyhodili z baráku, aby mi došlo, že se chovám jako malé dítě. Několik měsíců jsem je neviděla, neměla jsem od nich ani korunu. I když já jsem to chtěla vzdát a jít pracovat, tak nakonec mi to došlo.

Došlo mi, že pokud budu fungovat jako normání člověk, tak od nich budu mít první poslední. Nyní jsem vysokoškolák a do konce života jim budu děkovat, že to moji rodiče nevzdali. A nenechali mě zahodit to, co mě nakonec baví ze všeho nejvíc. Vzdělávat se. Kdyby si tenkrát, řekli: "no tak ta holka na tu školu asi nemá, tak jí nebudeme trápit".... Tak dneska asi sedím v Tescu za kasou. :)