mám dva "precedenty"

- když byl syn ve 3. třídě a učili se slovní druhy, tak učitelka trvala na tom, že "jak" je zájmeno . Vždycky napsala "O:" , jako že si to syn má opravit. Když my jsme trvali na svém a ona taky, tak jsem jí napsala pod úkol "Paní učitelko, a jak se to skloňuje? Když je to zájmeno, musí to být ohebné, takže "jak", "bez jaka", "k jaku" ?.." a syn s ní pak měl kříž, donesl i v notýsku dlouhé pojednání o tom, že má disgrafii atd. Naštěstí jen zastupovala učitelku na rizikovém těhotenství.
Dostali pak učitele, který jim ve 4 třídě dal podle obrázků rozpoznávat osobnosti, a sám si spletl Erbena s někým jiným. Také jsme ho opravili, vzal to nadšeně, byl rád, že jsme se úkolu věnovali a že jsme to vzali vážně , syn s ním nikdy neměl žádný problém.

Tož nevím.
Já se k tomu stavím tak, že udělat chybu není nic špatného, ale trvat na ní je známka blbosti, stejně jako tvářit se, že ji nevidím, takže se přikláním k řešení napsat, že "nám se zdá, že by to mohl být možná spíše ten a ten strom".