Tatramelko, to "chtění ke vzdělání" není potřeba dětem otevírat, ony to mají od přírody otevřené a normální stav je, že jsou dychtivé poznávat svět. Povrchního pozorovatele může mást, že ta dychtivost má různé podoby a hodně závisí na temperamentu a inteligenci, což jsou vrozené věci.
Existuje vzdělávací systém, který neučí děti číst. Nechává je, aby se to naučily samy, až samy zjistí, že chtějí číst. Když si při tom začínající čtenář sám řekne o pomoc, je mu poskytnuta, jinak je nechaný samoregulaci. Některé děti tak začínají číst ve čtyřech a jiné v deseti letech, v patnácti mají stejné výsledky jako ty, co jsou od pěti (u nás šesti) let učeny nějakou hromadnou (nejlepší) metodou.
U nás musíš od začátku školy čtení hodnotit, kdo stabilně v hodnocení neobstojí, dostane potvrzení, že je dyslektik nebo něco podobného "neovlivnitelného", co zpětně "neutralizuje" hodnocení. Nedává to žádný smysl, kromě naplňování obecně zažitého předsudku "musím vědět, jak na tom jsem především vzhledem k ostatním", tohle de facto znemožňuje nějaké účinnější vzdělávání.