Mé 4 děti v pubertě - to byl děs ...kolikrát si s manželem říkáme, že to snad ani není možný, co všechno už jsme s nima prožili.

Výkyvy měly všechny, akorát mě teda uklidňuje, že to fakt byla jen fáze, už mají "po" a dobrý...ještě teda to probíhá u nejmladšího patnáctiletýho...je v prváku, sice nebrečí, ale i takovou fázi "deprese" a "všechnojenanic" měl. Všechno ho hrozně bralo .

Dcerka docházela asi rok k psycholožce - teda, byla u ní asi 8x a strašně jí vyhovovalo, že může cizímu člověku říct to, co ji trápí a získá nadhled cizího...fajn bylo, když mi potom říkala, že se dozvěděla přesně to, o čem jsme si povídaly spolu.

Je to někdy k zbláznění. Určitě za to může i povaha toho člověka, citlivost, temperament, sklon k pesimismu atd...zas lepší, když "brečí", než aby sáhnul po nějakých návykových uklidňujících prostředcích nebo po agresi, po nevyhovující partě...nebo k nějaké jiné sebedestrukci.

A je určitě potřeba hlídat míru toho jeho trápení, aby to bylo únosné a nebylo to už patologické.

Jinak já si myslím, že proč by chlap(ec) nemohl brečet...lepší, než to hromadit v sobě...ty hormony jsou sviňa.
Podávala bych se taky na tu jeho celkovou povahu, někteří lidi mají samé nápady, myšlenky, sebelítosti, ale k činům mají daleko...tak ještě tohle třeba taky není nějaké téma. V té chvíli je potřeba povzbudit k aktivitě...motivovat k dotažení. Nenechat ho utápět se, cílit aktivitu ven.

Všechno to záleží na celkovém charakteru toho člověka...ono se to těžko kolikrát chápe, pokud jsme jiní, než naše děti...že mohou mít úplně jiné vnímání, jiný vztah k životu, jiné touhy a tak .