Tohle je Podolí. Necítím se na porod doma, jsem stará a úzkostlivá a moc si nevěřím, a necítím se ani na to jet někam dál, protože minule jsem porodila do tří hodin od první kontrakce.
Padá na mě prostě trochu deprese, že člověk v tomhle stavu musí vést nějakej boj. Nechce se mi vést boj, chtěla bych se ponořit do sebe a duševně se připravovat. Takhle mi stoupne tlak, jen pomyslím na nemocnici. Nejvíc mi jde o to nebýt separovaná od svého dítěte, jako minule. To si pořád, ani po deseti letech, nemůžu odpustit, že jsem se nebránila. V krajním případě jsem odhodlaná rodit ambulantně, kdyby nebylo zase místo nebo tak.