Kaipo,

moje děti mají pěkné Vánoce. Pečou cukroví, zdobí stromeček, dostávají dárky, které si přejí. Dokonce mě jednou ročně vidí v kuchyni, protože rybí polívka a salát je na mně.

Tím, že nic nedělám, tak mě nic neobtěžuje, takže nejsem nijak otrávená, jen to prostě neprožívám. Ony si to jednou udělají po svém, vím určitě, že minimálně jedna bude čančat a zdobit, a šůrovat a vařit a nadšeně kolem všeho pobíhat a chystat...teď to vlastně dělá taky. Já jí k tomu poksytuju, co potřebuje. Ale abych se štvala jen proto, aby děti mohly vzpomínat na krásné Vánoce (a kdo ví, jestli by si spíš nepamatovaly tu uštvanou načuřenou mámu), to ne. Hezkých vzpomínek na dětství budou mít dost.

Já mám problém s tím, jak jsou všichni kolem "naladění", hrozně se těší, hrozně si ty svátky užívají, řeší dva měsíce dopředu, že už to bude, pak vyšilují, že už to je, současně uměle vytvářejí nějakou atmosféru, která je mi většinou nepříjemná, protože je spojena s vůněmi, které mi nedělají dobře, s písněmi, které bych si dobrovolně nepustila, je to samý jarmark a besídka a vystoupení a všechno najednou jen proto, že jsou Vánoce a o Vánocích musí být všechno stejně jako loni a ještě něco navrch a všichni musí vidět, jak je všechno krásné a všichni pozitivní a.....
A já se prostě těším, až všichni budou zase normálně fungovat a dobré věci se budou dělat, protože se nám to líbí nebo že jsou potřeba, a ne proto, že jsou Vánoce.

Mimochodem, k Velikonocům mám vztah ještě horší.