Netuším, o jakou diskusi jde.
Když starší syn po něčem zatouží (mladší je zatím malý), tak buď mi to přijde taky super a ráda koupím (dřevěné koleje), nebo se mi do toho z nějakého důvodu nechce.
Když je důvod "vnější", jkao nedostatek peněz, velikost neslučitelná s naším prostorem apod., tak se to snažím vysvětlit a syn to bere.
Když je důvod "vnitřní", totiž že na to máme, není problém s tím,a by to tu bylo, ale přijde mi to prostě děsně pitomé, tak se snažím odmanévrovat zájem aspoň lehce jiným směrem, terý mi přijde lepší. Když se nepovede a prostě TA VĚC je láskou srdce jeho, tak to prostě pořídím. A je pravda, že pokud touha překonala všechny překážky, které jsem jí lstivě kladla, tak ten vytoužený předmět fakt potom neletí do kouta, ale zůstává srdcovkou po dlouhou dobu.

Poslední kravina, která prostě "mušela bejt", byl teď plyšový meloun z Billy. Ne, že by se mi nějak extra hnusil ten meloun, to už jsem viděla o dost šerednější hračky. Ale hnusil se mi ten pocit, že kvůli tomu budu muset chodit do Billy, kam jinak vůbec nechodím, sbírat neskutečně přihlouplé body (syn totiž strašně toužil po tom nalepování na puntíky jako součásti celé věci, nestál o to, abych ten meloun byť předraženě koupila, za nějaké 4 stovky to šlo) a prostě takhle spadnout do spotřebitelského modu, který je mi tak nesmírně protivný. Ale vyměkla jsem. schraňování pitomých samolepek u kasy mě prudilo ještě víc, než jsem očekávala. Dojíždění do Billy už tuplem. No a pak jsme to konečně dolepili a slavnostně dojeli pro meloun do Berouna (díky sbírání samolepek jsme získala přesný přehled o Billách v širém okolí a tak jsme věděla, že ve všech dosažitelnějších už melouny nemají, zatímco na výletě v Berouně jsem meloun zahlédla), byl to velký celodenní výlet. A syn odevzdal svou kartičku se samolepkami a dostal meloun.
A v tu chvíli jsem byla tak strašně ráda, že jsem to podstoupila, souhlasila...protože by mě nenapadlo, jak obrovskou radost může taková blbost pro dítě znamenat. Meloun je u nás teď všudypřítomný, je to první a jediný plyšák, kterého syn tahá i do postele, nosí ho všude a miluje ho.
A zároveň si syn až nečekaně váží toho, že jsem to pro něho sbírala, a je naprosto srozuměný s tím, že "kvůli melounu, mami, kvůli melounu!" jsem sbírala a rovnou mu řekla, že na nic jiného nic sbírat nebudu. a nic jiného už nevyžaduje, sice povzdechne, že by chtěl (každá pitomá sámoška má nějaké pitomé body), ale dodá "ale víc sem chtěl meloun a ten mám, tak to už body sbírat nikde nemusíme, i když bych jako rád, ale hlavní je meloun".
Jo, hlavní je meloun. A jsem moc ráda, že jsem vyhověla dětskému snu, i když to pro mě znamenalo sebezapření světonázorové, což snáším hůř, než třeba sebezapření finančně úsporové.