Bylo mi 14, byla jsem v prváku poštovního učiliště, které bylo v ul. Politických vězňů, psala jsem vedle, ve škole nás varovali, abychom nechodili přes Václavské náměstí, protože měli strach, aby se tam v domech neschovávali paragáni a neušlapali nás v davu. Byla jsem ze začátku vyděšená fest, dodnes mám trauma z velkých davů. Do třídy nás přišla poučit holka ze stávkového výboru, abychom trvali na přítomnosti zákonného zástupce u výslechu, týkalo se to pár 15 letých, my mladší jsme byli prý bezpeční. Pamatuju si přenos, kdy Štěpán říkal, že děti nemohou mluvit atd. a dav začal skandovat: nejsme děti! Obdivovala jsem Šimona Pánka. Pak se psalo, že ženy se dělí na Havlovky, Klausovky a Diensbierovky, naše učitelka byla Klausovka, měla jeho plakát v kabinetě. Máma jezdila na demonstrace a vracela se rozzářená.
Ale spíš jsme koukali na přenosy v televizi, byla dost zima, psala jsem, jak mne dojímalo, když někdo zkolaboval v davu a lidi se rozestupovali, aby k němu mohla sanitka. Nosili jsme trikolóru.
Mám z toho období hodně dojmů, spíš to fakt byly jen dojmy, moc jsme tomu nerozuměli.
Ve škole pak byli všichni strašně zmatení, neměli jsme učebnice, nikdo nevěděl, co nás budou učit. Dost dlouho trvalo, než se to zase začlo vracet do nějakého režimu.
Každopádně jsem ráda, že jsem to mohla zažít. A mám velkou potřebu si tu svobodu držet, nenechat se o ni okrást, to, co se teď děje, jako Babiš, EET a hanobení presidenta apod., to mi všechno připadá jako cesta zpátky a nechce se mi tam.