Moc se mi to líbilo. Pamatuju si, že lidi zpívali v tramvaji a pomalovali plot pedagogické fakulty. Naši mě hodili marod, i když mi nic nebylo a poslali k babičce. Nechtěli totiž, abych chodila sama do školy přes centrum Brna, přes demonstrace a policajty. Babička byla nemocná doopravdy, takže nikam nechodila a trávili jsme čas koukáním na zprávy v televizi.

Babička byla nadšená, milovala Havla a těšila se, že jí vrátí zabavené továrny (jsou zabavené dodnes a soudy se stále táhnou, ale to se tehdy nevědělo). Vlastně všichni byli pořád nadšení, byla jsem maličká a vůbec jsem tomu nerozuměla a nevěděla proč se to děje, ale líbilo se mi to.

Poměry se ani nezměnily, ale krátce poté naši poprvé koupili kiwi a přemýšleli jsme, jestli se chupatý se taky jí. Kousek od školy otevřeli něco, co se jmenovalo butik a tam prodávali ten nekrásnější odpadkový koš s papoušky. Jo a po Brně začala jezdit tramvaj s reklamou na Minoltu a v ní letáky Stop AIDS. Kiwi bylo zelené, koš modrý, tramvaj růžovofialová, letáky modré a plot pajdáku hrál všemi barvami. Prostě najednou se objevily barvy, do té doby bylo všechno v šedi a sem tam nějaká červená.

Nejvíc se mi líbilo, že rádio začalo mluvit česky. Do té doby se poslouchali rakušáci a vůbec jsem tomu nerozuměla. Každý znal Michala Davida, jen já byla za debila.