Nám první den na gymplu rozdali přihlášky a nechali je rovnou vyplnit s tím, že se vyžaduje stoprocentní organizovanost. Přiznám, že mě nic netrklo, ač jsem byl z věřící a antikomunistický rodiny (myslím takový rodiny, ve který se mluvilo o tom, že ne všechno, co se nám povídá, je skutečně tak atd.) a nevzpíral jsem se. Tátu to hodně zaskočilo a zlobil se. Pak k nám po pár dnech přidali ještě jednoho kluka, co se dostal snad na odvolání nebo co, a ten už vstupovat nemusel, ani ho nikdo nenutil.

Časem jsem zjistil, že vystoupit se nedá snadno, že je to v podstatě za trest, a zas udělat něco takovýho, kvůli čemu by mě vyhodili, jsem si nelajs, protože to by už muselo bejt tak i na vylití ze školy. Ale zjistil jsem, že členství zaniká i neplacením členských příspěvků, který jsem platit přestal, ale nic se nedělo, akorát jsem nedostával ty známky, co se vylepovaly do průkazu.

V osmdesátým devátým jsem pak ten průkaz začal nosit na demonstrace místo občanky, občanku totiž zabavovali esenbáci a člověk si ji musel vyzvednout pod pokutou 40 Kčs (vynásobte deseti a máte to zhruba v Kč) plus ho tam čekal výslech nebo aspoň nějaká buzerace. Bez občanky se platila stejná pokuta i mimo demonstraci, a na demonstraci bez dokladů by znamenalo do antonu, svazáckej průkaz byl takovej kompromis, jakože jsem občanku zapomněl, ale mám aspoň tohleto. Kdyby mi ho zabavili, dalo se na něj vykašlat (jiný nosili tramvajenku, ale tu zabavovali taky, vydávali ji proti pokutě a navíc z ní třeba ještě čajzli kupón).

Toho sedmnáctýho opožděně navečer mě adrenalinem nabušenej slovenskej paragán (poslali tam schválně útvar, kterej neměl v Praze žádný vazby) kvůli tomu, že nemám občanku, začal brát pendrekem, ale nějaký pražský esenbáci mě vzali do služební volhy (schovali), dokonce i brejle mi podali. Koukali na ten průkaz a hned si všimli chybějících známek a řekli, že teď už každopádně asi nebudu členem a že jsem navíc asi i dostudoval.

Poodjeli se mnou od těch paragánů a transportérů a když jsem vystoupil, slušně jsem se rozloučil, ale když jsem dodal, že se třeba ještě někdy uvidíme, vylítli a vypadali, že vytáhnout pendreky taky - já byl přitom mladý ucho a myslel to idealisticky, jakože jindy, za jinejcha a lepších okolností. Což jsem dodal a oni se uklidnili.