Tato problematika se mě přímo netýká (obě moje děti mluvily velmi brzy a velmi dobře, přišlo to tak nějak samo - jistě, hodně jsme s nimi mluvili a denně jim četli, ale jinak žádná speciální péče), a když tady občas čtu, kolik péče (mnohdy s výsledky viditelnými až za hooodně dlouho) takovým dětem dáváte , napadlo mě, že ještě relativně nedávno se o této problematice vlastně nemluvilo (nevědělo?).
Podobné to bylo třeba s dyslexií, dysgrafií,..., ale tam se to uzavřelo s tím, že dítě je hloupé. Ve svém okolí jsem nikdy žádného dysfatika neměla a žádného dospělého s problémem vyjadřovat se taky neznám (pokud pominu, že někdo má malou slovní zásobu apod., ale běžně se bez problémů dorozumí). Znamená to, že dříve dysfatici nebyli? Co by se dělo s dítětem, které by rodiče v tomto ohledu nechali jeho osudu? V dospělosti by se to srovnalo samo?
Doufám, že jsem se svým dotazem nikoho nedotkla, každý takový rodič má můj obdiv a všem (jim i dětem) přeju, aby tenhle handicap překonali. Jen mám předvánoční rozjímavou náladu, navíc prší, tak si tak přemýšlím a dostala jsem se až sem.