Já myslím, že je to jasný, když cítíš strach. Ty nebo tvé děti. Z jeho přítomnosti, z jeho nálady, z toho, jak se zachová, z toho, v jaké náladě přijde domů, z toho, co ti zase vyčte, z toho, cos zase udělala nebo neudělala - potažmo děti. Než přijde, běháš po bytě a hledáš, co by ho mohlo nas.. a odstraňuješ to.. (vynášíš koš, plast, papír, umýváš otisky dětských ruček na balkonových dveřích, atp.) Když se cítíš líp, pokud není doma. Děláte to, co byste jinak nedělali. Pouštíte si v půl osmé večer Polární expres v obýváku na DVD (jasně, že byste nemohli, jsou přece zprávy a děti mají dávno jít spát, než to skončí), smějete se, napustíte si v osm večer vanu a jste v pohodě. Víte, že když je tady ON, nejde to. Tak se pozná domácí násilí. je těžké to rozlišit od nastavování pravidel - protože já jsem ta, která je nenastaví a proto je tu on, aby udělal pořádek. Zní to rozumně, racionálně a není tomu co vytknout, což?