Grainne,

to si ale ne úplně rozumíme.

Já se nechci pouštět na tenkej led ohledně výkladu slov "chyba" a "vina", protože vnímám, že vzhledem k tomu, že okolí obětem občas (nespravedlivě) předhazuje, že "si za to můžou tak trochu samy", a že je tedy na jejich straně jakási spoluvina, a že patrně celý ten Ráchelin článek má být o tom, že se to nemá dělat a že je to zraňující. Což je pravda (že je to zraňující a nespravedlivý a nemělo by se to dělat), ale myslím, že se i kvůli tomuhle část celýho toho problému tabuizuje, a to konkrétně to, o čem mluvila Liška.

V každým případě chci, aby bylo jasno v tom, že ŽÁDNÝ jednání nepovažuju za opravňující k tomu, aby jeden partner druhého týral, a že si myslím, že je naprosto nemístný říct "on tě bije, protože ty děláš/neděláš .... dosaď si naprosto COKOLI"

Také si myslím, že SETKAT se s hovadem/tyranem/násilníkem opravdu není žádná chyba ani vina a může se to stát každému. Ale SETRVAVAT s ním ve vztahu poté, co se projevil, to už za chybu (nikoli VINU), za chybu ve smyslu "jednání, které není správné a žádoucí" považuji. A tady právě vnímám to tabu - mám trochu pocit, jako by se pro spoustu lidí "chyba" ROVNALA "vině" (a proto, že oběť samozřejmě ničím vinna není, tak se nesmí mluvit ani o vině (právem) ale ani o chybě (a tady mi není jasný, proč).

A to s těmi neutrálními až pozitivními dispozicemi chápu podobně - jako že je logický a pozitivní, když se ta žena vůči tomu chlapovi chce chovat tak, aby byl spokojenej, protože tak to je v normálním vztahu v pořádku, a kdyby ten chlap byl OK, tak by s tím nebyl problém. Ale když je to tyran, tak té (jinak normální a logické) snahy mu vyhovět zneužije a když mu ona podá prst, tak on jí utrhne rovnou celou ruku. Z její strany normální partnerské chování (podání toho prstu), z jeho strany patologické.

Potud to celý vnímám jako problém toho tyrana (protože to on se chová neadekvátně a vyžaduje příliš). Ale za normální reakci na to, když jsem někomu podala prst a čekala, že on mi podá svůj a on mi místo toho utrh ruku, bych považovala ostré vymezení, případně kopnutí dotyčného do řiti, a nikoli snahu se mu zalíbit ještě víc. A tenhle moment považuju za zlomovej a teprve tady vidím CHYBU (nikoli VINU) té oběti - že ho nepošle kamsi, ale "nechá si to líbit", přičemž tyran, když vidí, že to funguje, tak přitvrdí.

Možná to vidím zkresleně a je-li to jinak, budu ráda, když mě někdo poučí, ale připadá mi to celý o tom, jak tu oběť dovést k tomu, aby přesně toto "vymezení" udělala alespoň dodatečně (kdyby to byla udělala hned, tak by se nestala obětí) a aby se naučila jinak vnímat svoje hranice, aby případnýho dalšího tyrana dokázala rozpoznat a kopnout kamsi dřív.