Volně navazuji na diskusi o bydlení mladých před maturitou, četla jsem pozdě diskuse byla již tak rozjetá. Ale překvapilo mě, kolik z vás psalo, že už v 18 letech šlo z domu nebo že už nemůžou vydržet s vlastními 17-letými skorodospěláky, že se pomalu těší, až vypadnou z domu/bytu...
Je to s nima opravdu tak hrozné? A v jakém věku dětí to asi začalo? Dá se vůbec přibližně odhadnout třeba u 10-13 letého dítka/pubertáka, jaké bude s ním soužití později, hm?
Zatím mám děti necelých 14 a 9 let, ideál není, ale tohleto si neumím představit, hmm.

Ještě jedna důležitá věc, co na to zákon? Když dítě doposud nevydělává do 26 let (trocha brigády se prý nepočítá?) a vyskakuje, že už se nechce ani trochu přizpůsobit zbytku domácnosti, uteče tedy bydlet jinam, jsou rodiče povinni mu zajistit živobytí, i když je to velice na hraně jejich sil a schopností, možností??

Mimochodem upřímně řečeno, osobně tolik takových, co v 18 utíkali z domu neznám, soužití třeba ideální nebylo, ale při troše toleranci a spolupráci se dalo vydržet (ta zkušenost se jim i hodila později..). Takoví odcházeli z domu, až když většinou měli vážnou známost a první výdělky, které byly již na uživení, tedy krátce či později po 20cítce. Já sama jsem studovala docela časově náročnou školu, brigády ve větším měřítku a hlavně přes rok nepřipadaly v úvahu, tak jsem koukala rychle dostudovat a pak vydělávat. Byl někdo, kdo se brzo osamostatnil a byl přitom studentem třeba medicíny či nějaké časově náročné školy, jak to zvládal finančně celé sám? Neumím si to představit? Ty pronájmy byly v té době (1995-2005) i tak dost drahé pro běžného studenta, natožpak pro gymnazistu...Brigáda pár hod týdně to nemohla přece vyřešit, snad jen prostituce - nevím..?