Monty, odepisuju až teď, neměla jsem přes den čas, tak třeba ještě reakce nezapadne

nejde o peníze, vůbec ne, jde o přístup. Přístup k věcem, přístup k jiným i k sobě.

Dnes jsou děcka orpavdu daleko otevřenější, někdy drzejší, jsou jinak vychovávaní. My jsme ještě věděli, že si můžeme spustu věcí myslet, ale něco z toho nemáme říkat, dnes ví, že můžou říct všechno a taky to dělají. Přišli tím o spoustu jiných zábran, který my jsme měli. Oni teď orpavdu řeknou "na plnou hubu" co si myslí, o čemkoliv, o komkoliv, kdykoliv. toto my jsme opravdu neměli, když, tak to byla výjimka, ale teď je to standard.
taky rodiče jsou jiní. Když se mně něco ve škole nelíbilo, tak se mi dostalo poučení, že život není spravedlivej. To mi k ničemu nebylo, tak jsem to příště s rodiči ani neřešila.
Dnes se děcku něco nelíbí a rodiče to řeší - já taky, a považuju to za správný. Akorát spousta děcek toho pak zneužívá a nebo to možná jen neumí použít, a to ani jejich rodiče, a řeší každou ptákovinu.
Prostě je to fakt jiný, vidím to jako(věčně nespokojený) rodič i jako učitel

a ono to souvisí s těma mobilama taky, my jsem neměli nikdo nic, teĎ děcka mají, a každý puberťák chce být členem stáda, kupodivu i ten můj introvert v jednu dobu zatoužil zapadnout a nelišit se, samozřejmě ne ve všem, ale zrovna ten mobil byl lákavý i pro něho, cítil se blbě, když ho neměl. Neřeší oblečení, neřeší vybavení do školy, neřeší spoustu věcí, ale toto zrovna řešil. A jak tu někdo psal, ten pocit je daleko důležitější než skutečnost, to děcko moc dobře ví, že mobil není to nejpodstatnější, ale prostě ho chce. My tky můžeme nosit do práce tři trička na střídačku a chceme jich mít víc, je to úplně to stejný.