Přidat odpověď
Našla jsem zajímavou práci o ortoepii (=nauka o spisovné výslovnosti).
Tam zde probíranému problému věnují jediný odstavec:
Ortoepie se vztahuje výlučně k zvukové podobě spisovného jazyka. Proto není ortoepickým problémem nářeční zkracování samohlásek, výslovnost dvojího i nebo tvrdého l, ale ani zachovávání znělé výslovnosti na konci slov před pauzou, které dosud existuje v některých nářečích, nebo disimilace alveolárních hlásek. Vypočítávat vše, co by mohlo z nářečí do kultivované mluvy proniknout, by bylo rozsahem těžko únosné a kromě toho bychom tu pojednali spíše o nářečích než o spisovné mluvě, na niž se ortoepie vztahuje. Tradičně se tyto informace do výkladu ortoepie zařazují, i když to, co bude nebo nebude zmíněno, bývá vybráno poněkud náhodně; v našem textu se okrajové informace o nářečí uvádějí petitem. Není třeba si je osvojovat. Ostatně - tradiční nářečí jsou dnes živá jen u nejstarší generace, střední a mladá generace už ani v místech, kde se před jednou dvěma generacemi výrazným nářečím mluvilo, "čistého" nářečí běžně neužívá, i když mu rozumí a dovede některé jeho prvky užít. Tito lidé jsou si pak dobře vědomi toho, že spisovný jazyk se od nářečí liší.
Celá práce zde:https://www.phil.muni.cz/jazyk/files/ftikaCZorto.pdf
Předchozí