Uvažuji nad dvěma nedávnými zdejšími debatami.

Nad debatou o seniorech ze které vyplynulo, že spoustu lidí "hryže svědomí" ohledně toho, že něco neudělali, jak měli, případně že toho neudělali dost, i v momentě, kdy se nezúčastněnému pozorovateli zdá, že toho naopak dělají mnohem víc, než musí a dokonce i než je v jejich silách.

Na druhé straně jeden účastník jiné debaty prohlásil, že "jít po krku" někomu, kdo mu dle jeho názoru z titulu své profese ublížil, a stíhat ho "až do těch hrdel a statků" i v soukromém životě i je úplně normální, přirozené a udělal by to každý, přičemž nezúčastnění pozorovatelé to hodnotili jako jednání kulantně řečeno silně neadekvátní.

A to mě přivedlo k úvaze, nakolik je vlastně to naše svědomí "směroplatným" ukazatelem toho, co je objektivně správné, nakolik se na něj můžeme spolehnout (v tom smyslu, že když z něčeho máme výčitky svědomí, tak to asi bude objektivně špatné, když nemáme, tak to asi bude v pořádku) a nakolik bychom ho měli rozumem korigovat.

Protože se mi jeví, že na jedné straně jsou lidi, které to svědomí bude hryzat i v případě, že objektivně nic neprovedli a neměli by tedy důvod, a na druhé straně někdo ty výčitky mít nebude, ani kdyby spáchal vraždu, protože si sám před sebou dokáže odůvodnit, že ten zavražděný byl vlastně hajz.l, který si to plně zasloužil.

Určitě na to neexistuje žádná jednoznačná odpověď, jen mě napadlo se nad tím zamyslet.

Považujete svoje svědomí za dostatečně spolehlivý indikátor? Nebo si myslíte, že je moc přísné? (Nebo moc benevolentní, ale to si asi moc lidí myslet nebude ) Necháte se v tom ovlivnit (tj. může vás někdo "ukecat", abyste změnili názor buď na jednu, nebo na druhou stranu), nebo spoléháte výhradně na sebe?

A myslíte si, že u svědomí je dobré uplatňovat nějaký rozumový korektiv, nebo je to nebezpečné a je dobré zůstat čistě u pocitu?