jsou trošku zvláštní, nějak jsem to ze začátku nemohla pobrat a kolikrát jsem nevycházela z údivu (a občas mě pekelně štvali). Jak jsme zestárli, zvykla jsem si a pochopila, že i přesto zvláštní chování se vlastně máme rádi. Nechodíme tam úplně často (což je ale vina manžela, já bych se tam vypravila častěji, bydlíme hodně blízko), ale chodím tam ráda. Říkám jim jménem, mamku a taťku už mám (a že moji dva vydají fakt za deset, další nepotřebuju
). Jo a jsou jediní, kdo je ochotný nám hlídat psa, když někam jedeme (už za to by zasloužili metál).