kambalo,
přesně tak, kdykoliv jedu přes hranici, mám velký pocit vděčnosti a někde uvnitř pořád trochu i údivu, že po mně nikdo nic nechce (PS: cestuju hodně), už jsme se teda s manželem naučili to neříkat nahlas, protože děti se po sobě vždycky tak se soucitem podívají, jako že co to rodiče zase plácaj, jaký kontroly na hranici.

Moc se bojím, že to nevydrží...