Bez motivace to nemá cenu, a "bez VŠ ze mě nic nebude" dostatečnou motivací není. Zeptej se sama sebe, proč studuješ, najdi jeden pozitivní důvod. Baví tě to (alespoň něco z toho)? Zažila jsi nějaké uznání (od pedagogů - za seminární práci, diskusi na semináři atp.)? Jsou tam fajn lidi (pedagogové, studenti, spolubydlící,...)? Líbí se ti studentský život?

Já měla motivaci, která mě udržovala na škole 6 let - všechno z toho, co jsem právě vyjmenovala. Studium mi umožňovalo žít v Praze, mít nárok na kolej, moci bydlet se svým přítelem, trávit čas se skvělými a chytrými lidmi. Dostávalo se mi ocenění od moudrých a uznávaných učitelů. Jen tím oborem, tím obsahem studia jsem si nebyla úplně jistá, nevybrala jsem si jej, svým způsobem na mě zbyl, deptalo mě, jak je to všechno vysoce abstraktní, nehmatné, prakticky těžko využitelné (zatímco můj přítel nakreslil dům, který by se reálně dal postavit). Dopadlo to tak, že když jsem měla odstudováno a zbývalo už jen napsat a obhájit DP, nechala jsem toho. Motivace ubylo...

Pak jsem tři a půl roku pracovala a pak založila rodinu

Pokud žádný dobrý důvod studovat nemáš, nechej toho. Na druhou stranu je naivní si myslet, že v zaměstnání to bude výrazně jiné. I tam je občas třeba dělat věci, které nemají dost jasný výzam, můžeš se ocitnot ve špatném kolektivu, šéf může být vůl... Chci říct, že možná nejde ani tak o VŠ jako (např.) o tvou psychickou odolnost, nerozhodnost, nespokojenost se životní situací, atd.