Já chápu, že mohou být v rodině 2 aktivní lépe příjmové generace, kde se realizuje několik dovolených v zahraničí ročně a potom si na jednu z nich babička vezme děti, aby si mladí na jednu z nich mohli vyjet bez nich.

Ale nechápu představu, že v tradičnějším modelu (z ruky do huby) panuje představa, že pracující babička převezme o své dovolené batolátka, aby mladí vyrazili a že je to pro ni vrchol štěstí, seberealizace a aktivního odpočinku, protože ty děti miluje.

My jsme dost sdílející rodina s dobrými vztahy, momentálně třeba jezdím synovým autem. Nemyslím si ale, že je to pro něj štěstí chodit pěšky a ani bych se necítila odvržená, kdyby mi zítra zavolal, že je mu dost zima cestou do práce a že si mám teda vzít na ty naše kroužky taxíka nebo se na ně vykašlat.

Pomoc chápu, nechápu postoj "vždyť je to pro tu babičku štěstí největší, co by taky tak jinýho chtěla dělat".

Svá vnoučata asi hlídat budu, ale jako výpomoc a do určité meze, bez toho, aby si děti myslely, že mi vlastně poskytují dobrodiní, když mi je sem frknou.