Vztahy musí fungovat na "má dáti, dal", protože jinak by tam chyběla vzájemnost. Myslím v souhrnu, kdy každý musí do vztahu něco dávat, aby z něho něco bral. Jen to dávání se děje v "pocitech" a má různou podobu, někdo potřebuje, aby ho jiný obdivoval, jiný se potřebuje cítit užitečný, někdo potřebuje pomoc, a tak se to průběžně mění a střídá. Nesnáším, když někdo vydírá tím, že přece jsme rodina, tak když JÁ potřebuju, tak TY z té pozice MUSÍŠ, jsi přece sestra, dcera, matka, manželka..., ale JÁ nemusím nic, ani děkuju, ani úsměv, ani pocit vděčnosti. Ten hlavně, protože zavazuje do budoucna. Vděčnosti se spousta lidí bojí víc než manželství a fixní smlouvy. Mám takového vyčůránka v rodině, pravidla určuje on a požadavky mohou být pouze jednosměrné.