Magráto, to je tak krásný...

Tohle, bohužel, neznám. Babičky jsem zažila obě, ale ani jedna nebyla vřelou bytostí a ztělesněním lásky a péče. A jde to skrz rodinu dál jako svého druhu prokletí. Máma loni zemřela a vztahy s tchyní a tchánem nejsou nijak vřelé a láskyplné. Už jsem to tu psala víckrát - všestranně výrazně preferují svou nesamostatnou svobodnou dceru oproti mému manželovi a našim dětem. Nemají chuť sami od sebe svá vnoučata vídat, natož trávit s nimi čas sami (s jednou výjimkou - tchán se staršími dvěma jde párkrát za rok na dětský výchovný koncert, zařídil předplatné), jinak se nezajímají, nevolají. Protože vztahy jsou, jaké jsou, my taky běžně nevoláme. Celé to odstartovalo tím, že já jsem brána jako špatná partie s nízkým původem, a tak jsem měla sklapnout podpatky a stát se podřízenou Její Výsosti Tchyně. Odmítla jsem tuto roli a tím byl vztah daný.
S hlídáním pomohli po 10 letech poprvé teď na podzim, postupně během dvou chorob nejmladší dcery hlídali cca 5 dní (za obě choroby dohromady) od rána do podvečera. Nemusela jsem si tak brát očr a byla jsem ráda, že jsem pro všechny jen navařila, napekla a nemusela na ty konkrétní dny shánět placené hlídání (které jsem pak stejně musela využít, atejně jako jsme oba s manželem plácali dovolenou, protože jsem je nechtěla víc zatěžovat). Ale že bych se zalykala vděkem, to taky ne. Hlídání nemocného dítěte (pokud je to jen zřídka a v případě, kdy si rodiče nemůžou zrovna vzít očr), by z mého pohledu mělo být normální součástí pomoci v rodině bez toho, aby jedna strana měla pocit, že se šíleně obětuje, a druhá zase, že musí být strašně vděčná - závidím rodinám, kde takové vztahy panují.
Obráceně - tchánovci jsou soběstační, zajištění, motorizovaní, schopni si zařídit, co potřebují, a vědí, že pokud by potřebovali pomoci, stačí zvednout telefon.