A když jsi zmínila příklad mé matky - to je přesně ono. Matka očekává, že je naše morální povinnost plnit její přání "recipročně", jako výraz vděku za to, že nás porodila. Ona je takový negativistický nešťastník, něco jako Konvalinka, vč. toho přístupu k dětem, přesněji k jednomu (sestře), mne naštěstí vychovala babička. Čistě teoreticky, kdybych to brala tím metrem "oplácení" by jí sestra měla "oplácet" to, že ji v dětství rozmazlovala a plnila každé přání. Ve skutečnosti to sestře dost zkomplikovalo život, protože ve chvíli, kdy matka poprvé to přání splnit odmítla, sestra se naštvala a na protest odešla k otci, který toho využil a to přání jí splnil. To bylo sestře dvanáct. Jenže sestra dnes oba své rozmazlovací a vydírací rodiče nesnáší. O otce se sice stará, protože je vážně nemocný, ale sama je psychicky v háji, lítá po psycholozích a hulí trávu jak cikán za pařezem.
Matka to totiž přesně takhle udělala - měla pocit, že musí být rodičům vděčná za to, že ji přivedli na svět, a rovněž si od nich nechala dost zásadním způsobem "podělat život". Připadá jí proto normální, že se děti obětují, a kdo nechce, je špatný... jenže ve slabé chvilce ti přizná, že je vlastně naštvaná sama na sebe, že nedokázala jít za svým a celý život dělala jen to, co jí někdo nakázal. Mělo to pro ni benefity, samozřejmě, jinak by to asi nedělala, nicméně těch nevýhod bylo reálně víc.
Takže můj důvod pro to, proč mi tohle "kupčení" a "oplácení" přijde špatně je ten, že na to v mé vlastní rodině někdo ošklivě dojel.
Nemůžeš aplikovat univerzální mechanismus na různé typy lidí. Jsou i takoví, které neustálé přemýšlení o tom, co komu mají oplácet a co má kdo oplácet jim přivede do situace, kdy jsou zralí na Chocholouška.