Arnoštko, já být Tebou, zkusila bych pěstounskou péči. Ne tu přechodnou, ale trvalou. Ta se totiž klidně může překlopit na osvojení.

A ještě něco: to, že jsi dítě neudržela, může být jen Tvoje psychika. Ty se prostě moc soustředíš na to, abys měla dítě, to psyché nemusí strávit. Měla jsem takovou kolegyni, moc se snažili o první (jasně, chtěli jich víc, že), ale nic. Ona ještě dálkově dodělávala VŠ, k tomu ještě nějaké ty vzdělávací kursy. Po dalším potratu mi brečela v práci na ramenou. Tak jsem jí řekla, ať to hodí za hlavu a nechá to být, v klídku ať si dodělá školy a kursy a hlavně ať nechá všechno běžet, že to nějak dopadne a ještě není tak stará, aby děti úplně vyloučila. Pak u nás v práci skončila a já ji ztratila z očí. Za asi 5 let jsem se náhodou potkaly ve vchodu supermarketu, a co myslíš, že bylo? Jedno dítě bylo v kočárku, druhé vedla za ruku. A moc mi děkovala, že to byla nejlepší rada, kterou kdy dostala.

Přidám ještě jeden příběh, i když nemá zrovna veselý průběh. U nás je rodina, co se xx let snažili aspoň o jediné dítě. Nepomáhalo nic. Oba prošli kdejakými vyšetřeními, oba jezdili do do křížkových lázní, zkusili umělo oplodnění a furt nic. Už jim táhlo na čtyřicet, tak zažádali o adopci, prošli a po nějaké době si vyzvedli holčičku. Úžasnou, miloučkou, za svoje nové rodiče by dýchala, ale byla těžce zanedbaná. V 6 letech ještě nikdy nebyla nakupovat, nevěděla, že mléko dává kravička, myslela, že je z pytlíku, slovník tříletého dítěte. Nesmírně výtvarně nadaná, okamžitě se stala miláčkem všech dětí i celé vesnice. Měli ji dva roky, přestali myslet na vlastní, ani už nedoufali, že by se mohlo zadařit, když se po těch létech a peripetiích zadařilo. Paní se na dítě připravovala, kupovala výbavičku, obečky, kočárek, postýlku, povlečení, čančáníčko ... ale adoptovaná holčička se toho nesměla ani dotknout, ani se na to podívat. Její adoptivní rodiče jí totiž řekli, že až se děťátko narodí, že půjde zpátky do ústavu. A tak se taky stalo: narodilo se vlastní a cizí bylo vráceno!!!! Její odchod obrečela celá vesnice. Nikdo z nás tomu tenkrát nevěřil, mysleli jsme si, že to je žárlivost na dalšího sourozence. Dopoledne pán dítě odvezl, odpoledne viselo venku na šňůře čistě vyprané oblečení... Ani kalhotky té holčičce nezůstaly, všechno to viselo čistě vyprané na šňůře. Můžu říct, že tehdy brečely nejen ženské, ale i staří otrlí chlapi. Dodneška s touhle rodinkou skoro nikdo nemluví, a že je to už dost let, maximálně tak pozdrav, když už se mu nejde vyhnout. Copak by neuživili dvě děti? Jenže ono je to navíc tak, že zákon je postaven tak, že když je dítě vráceno, zklamalo dítě a už nesmí být adoptováno ani nesmí do pěstounské péče, prostě zústane v děcáku do dovršení 18 let. Úřednicím z OSPODu bylo dítěte líto, a tak doslova ukecaly rodinu, co už měla asi 8 dětí v pěstounské péči a další už nechtěli, že by to nezvládli. Tak ti si ji vzali. Co čert nechtěl, do půl roku pěstounský tatínek zemřel a maminka na všechno zůstala sama. Co myslíš, že kdybyste šli do pěstounské péče, že třeba někde je podobné dítě s takto těžkým osudem, myslíš, že byste se třeba mohli potkat a spolu prožít kus spokojeného života?