tady si nejsem jistá, co mám napsat - ačkoliv je opravdu mám ráda a vše jsem jim odpustila (nebo se o to snažím), řekla bych, že spíše bylo věc štěstí, že z nás s bráchou vyrostli slušní lidé, kteří dejme tomu něco dokázali. A dokázali jsme všechno sami, protože o nějaké podpoře se nedalo nikdy mluvit. Brácha je mladší, takže pak už jsem tu byla já a táhla ho životem tak nějak s sebou. Jak to tak čtu, pořád to mám v sobě zadřené tak jinak, naši mi dali správný návod na to, jak nevychovávat děti a jak se k nim, ale v žádném případě nechovat.