Nakladatelství Karolinum letos vydalo knihu Mileny Lenderové "K hříchu i modlitbě", která v prvním vydání vyšla v roce 1999 a po léta byla jen těžko dostupná.
Vřele ji doporučuji všem, zejména pak těm, co si idealizují "tradiční rodinu" a mají pocit, že by se jim v takové rodině moc líbilo. Kniha je věnována životu ženy v 19. století a věnuje se převážně ženám ze středostavovských rodin.
Dovolím si z ní pár citací:

Mezi základní zásady patřila bezmezná úcta k otci, neomezenému vládci domu. V biblickém "Cti otce svého a matku svou" měla větší váhu první polovina přikázání, a to bez ohledu na sociální prostředí. Otce se často bály jak šlechtické, tak dělnické děti. Tento až kultovní respekt přetrval hluboko do 20. století. Matky zpravidla nepotřebovaly trestat, stačila pohrůžka: "Počkej, večer to povím otci!" Při společném jídle sedávala hlava rodiny v čele stolu, jídlo, nejlepší kousky, byly otci podávány jako prvnímu. Pak přišli na řadu synové, dcery, teprve potom matka, případně služebnictvo a čeládka. Otec rozhodoval o všem, zastupoval rodinu navenek, doma vládl přísně, snad i krutě.
...
U našich předků platilo, že i při harmonickém vztahu v rodině založené na pokrevních vztazích byl tělesný trest považován za blahodárný prostředek zajišťující budoucí mravní bezúhonnost dítěte. "Metla vyhání děti z pekla," znělo oblíbené rčení našich předků. Hlásil se k němu i milující otec K. H. Borovský. ... "...neškodí nikdy dětem raději více přísnosti," psal své švagrové 6. prosince 1854, "jen když přitom vidějí lásku, že je člověk netejrá ze zlosti, jan jako by z toho vyražení měl. Tak kupř. u nás jen ode mne dostane Zdenka bití, když je toho potřeba (ale moje pravidlo je: málokdy, nikdy ve zlosti, ale zato vždy do krve, aby déle držela paměť), ona ale přece proto mne má ráda tak jako Julii, ba skoro víc."
...
V 18. století definoval anglický esejista Richard Steele ženu těmito slovy: "Žena je dcera, sestra, družka a matka, pouhý přívěsek lidské rasy." Vůbec nepřeháněl. Po dlouhá staletí hledala žena i dívka opodstatnění své existence vždy ve vztahu k muži. Byla něčí dcerou, sestrou, manželkou, matkou. Sama nemohla skoro nic: volně nakládat s majetkem, rozhodovat o dětech, které přivedla na svět, ani volit své zástupce, když společnost konečně prosadila ústavní režim. Celé věky zůstávala nesamostatnou, nesvéprávnou bytostí. Do sňatku za ni odpovídal otec nebo poručník, pak manžel. Tuto staletími utvrzenou normu smetla až první světová válka.
...
Podle představ lékařů i veřejnosti byla žena po celý svůj život v podstatě nemocná. Její bytí plynulo mezi menstruací, těhotenstvím a porody, mezi pubertou a menopauzou. ... Slabost směla dávat najevo jen žena přiměřeně zámožná. Chudé se na její zdravotní stav a potíže nikdo neptal: její výkonnost musela zůstat stejná při menstruaci, těhotenství, šestinedělí, kojení i nemoci. Z každodenní dřiny ji vysvobodila až smrt.
Názoru o trvale nemocné ženě nasvědčovala i ženská úmrtnost, ještě v 19. století vyšší než mužská. Nebyla však důsledkem "přirozené slabosti" ženského organismu, jak vysvětlovala dobová medicína, ale skutečnosti, že dívka byla od narození (neboť byla méně vítaná než chlapec) po zdravotní stránce vědomě zanedbávána. Panovala totiž zakořeněná představa, že dobře vychovaná dívka se drží doma, a pokud se nepodílí na pracích v domácnosti, sedí sehnutá nad ruční prací, v lepším případě nad knihou či klavírem. Důsledkem této jednotvárné činnosti bývala bledost, ochablé svalstvo, nechutenství a častá bolest hlavy; migréna platila za typicky ženskou nemoc stejně jako hysterie, dlouho považovaná za onemocnění špatně fungující či "nevyužité" dělohy.
...
Přímé fyzické zapojení ženy v domácnosti záleželo na sociálním postavení rodiny. ... Nicméně cti dbalé hospodyně nenechávaly služebné - obzvláště šlo-li o mladé nezkušené dívky, a ty tvořily většinu, ve službě setrvaly, dokud si nenašetřily na věno - při práci samotné. Proto i žena z dobře situované rodiny měšťanské či venkovské byla zaměstnána od časných ranních hodin do pozdních večerních hodin. Dohlížela na služebnictvo, na děti, organizovala a účastnila se práce v kuchyni, nakupovala, někdy pracovala či dozírala na práci na zahradě, starala se o oblečení, o jeho zhotovování i údržbu. Kromě toho měla vlídně a láskyplně přijmout muže vracejícího se z práce, vyslechnout jeho stesky, ale nezatěžovat ho svými. Dětem měla být morálním příkladem a služebnictvu laskavou, ale přísnou paní. Její pracovní doba byla vždy delší než pracovní doba muže.
...
K úklidu byly přidržovány už docela malé dívenky. Julie Purkyňová píše 11. června 1832 z Vratislavi svému manželovi do Kladska, kde byl na zotavené: "Hned po Tvém odjezdu jsem se dala pilně do úklidu. Když se děti probudily, velmi se divily, že jsou ve velkém pokoji, zvláště Rozárka. Při čištění oken myla své stolečky a lavičku a těšilo mne, že vše konala tak pořádně. Hanička ovšem dělala vše po ní, umáčela se však..." Rozárce byly tři, Haničce dva roky.

Idyla, že?
Kolik z vás by měnilo?