Líbí se mi to. V rodině to máme. Syn se jmenuje po dědovi František, brácha taky pojmenoval děti po předcích.
Dělalo se to i dřív. Učil mne na hudební výchovu profesor, měl 3 syny se 3 různými ženami, každý se jmenoval po něm Theodor.
I v generaci našich rodičů to tak bylo. Když prarodičům zemřelo 1.dítě jako dvouleté, dostala další dívka stejné jméno (Anna).
Pokud to nejsou jména nějak dehonestující, posiluje to rodinnou sounáležitost, pocit, že k někomu patříme a že jsme měli nějaké předky.
PS: trápili se někdy asi všichni, ne? Nebo myslíte, že když předkům polovina děti pomřela, že nebyli smutní?