Upřímnou soustras přeji také, ale.....

Nechci se tě Lasie nikterak dotknout, jen mi to nedá a napíšu ti, co se mi po přečtení tvého příspěvku, honí hlavou.

Sama jsme nedávno zažila úmrtí synova otce. Ano, toho chlapa, co mi lhal už na začátku, psychicky mne týral, fyzicky napadal a okradl mne o majetek i o iluze.
Jo, bylo to už hodně dávno, co jsem bez rohypnolu neusnula a dala mu darem svůj dům. Byla to tenkrát jediná možnost, jak nepřijít o zdravý rozum a o syna. Časem jsem se ze všeho dostala a necítila k jeho osobě žádnou nenávist. Nic zlého nepřeju ani největšímu nepříteli, tak proč by měl být synův otec vyjímkou, že?
Když umřel, věděla jsem přesně, jaký člověk odešel. Nevidím jediný důvod, proč si lhát do kapsy.

Kolem sebe vidím hodně lidí, co si v době truchlení lžou do vlastní kapsy. Je prostě těžké přiznat si, že vlastní rodič totálně selhal, byl sobec, lhář, asociál a myslel především na svůj vlastní prospěch.
Možná by mohl jen psycholog vysvětlit, proč po smrti svých blízkých, začneme jejich fatální selhání bagatelizovat, jejich charakterové vlastnosti vylepšovat a šedý obraz v našich vzpomínkách vybarvovat barvami, které nikdy neměl.
Je to proto, že máme stejné geny a nedokážeme se s tím smířit? Hází jejich asociálnost špatný stín i na nás? Chceme si je pamatovat jinak, než jací v reálu byli? Nevím, ale chtěla bych to pochopit.

Abych pravdu řekla, děsí mne to. Je známo, že se se svými rodiči nestýkám. Nic jim nevyčítám, ale zároveň k nim nic necítím. Kdyby potřebovali, tak jim zcela jistě pomůžu, stejně jako bych pomohla nemohoucí kamarádce, či sousedce. Všem se nám teď žije dobře. Společně jsme nefungovali. Jestli je přežiju, budu mít i já podobné myšlenky? A proč bych měla mít? Nebo je to jak přes kopírák u všech stejné a nelze tomu uniknout?