Liško,

dělá. Ale dá se to udělat třeba tak, že za kapitány určíš třeba ty, co by jinak zůstali poslední. Nebo pokaždé vybereš někoho jiného, aby si vybíral. Nebo zvolíš jinou taktiku na vybrání těch, kdo budou vybírat. Nebo já tyhle vybírače ani nenazývám kapitány, ty si pak zvolí týmy ze svého středu, pokud je potřeba, aby nějaký kapitán byl, třeba na vybíjenou. Oni pak většinou volí toho, kdo přehodí hřiště a zároveň umí chytat, což nebývají vždy ti nejoblíbenější, nic jsem jim nevnucovala, přišli na to sami, protože vyhrát chtějí, ne že ne. Takže ten, kdo vybírá, je spíš manažerem týmu.

Taky záleží na tom, za jakým účelem ty skupiny tvoříš. Někdy to nechám na náhodě (využiju nějakou hru, kde se celek na ty skupiny rozdělí přirozeně), někdy to vysloveně určím, zejména když od sebe potřebuju některé jedince oddělit, někdy udělám ten základ (určím vybírače na základě nějakého parametru) a zbytek je na nich a někdy je to čistě na nich (to je většinou nejhorší varianta, protože se vytvoří kamaráské skupiny, z nichž půlka je pracovně nefunkční a vždycky se stane, že někdo je nespokojený, i když není sám, ale stačí, že se vytvoří třeba dvě trojice, které spolu být nechtějí, takže z nich pak tu šestici vlastně děláš násilím...a to nemluvím o situacích, kdy chci šestice a oni jsou po čtyřech a ne a ne se dohodnout, která se rozdělí).

Jo a taky je dobré to používat i jinde než v tělocviku, oni pak uvažují jinak, nevybírají podle oblíbenosti, ale podle cíle, učí se, že každý je dobrý v něčem. Přičemž cíl není být v něčem nejlepší, ale udělat to nebo ono.

Ale taky je fakt, že my jak skoro pořád něco děláme ve skupinách, tak jsou zvyklí pracovat každý s každým, takže nějaké kapitánské vybírání to nemůže ohrozit. Kdyby to měl být jediný způsob a jediná příležitost, jak děti rozdělovat, tak by se mi to nelíbilo.