Já jsem byla v kolektivu oblíbená, jako žádná hvězda, ale tak normálně, na druhou stranu, kdybych byla dítětem dneska, tak bych pravděpodobně měla nějakou diagnózu, všechno jsem si strašně musela vydřít, mámu to dost vyčerpávalo, dost ji teď odprošuju, protože mám stejného syna a vím, co to dá za práci, než se do něj něco dostane. Byla jsem dost levá na sport, nikdo mne nechtěl do družstva, hřiště jsem přehodila až někdy v osmičce, docela dobře jsem běhala sprinty a skákala do dálky, jinak neumím chytat, házet, gymnastika, skok přes kozu, výmik, šplh, ale i aerobik, to byly věci, které mi těžce nešly, učitelka na tělák mně těžce nesnášela. Dlouho mi trvalo než jsem překonala averzi k pohybu. Dokázala jsme to dost kompenzovat, takže jsem poměrně úspěšná, když pominu fakt, že marně sháním práci, a sebevědomá. V dospělosti jsem extrovertní introvert, od jakživa mám hodně vysoký EQ, jako dítě mně dost často titulovali jako flegmatika, ale jsem spíš melancholik. A kde bychom se jako měli sdružovat?