Jsem introvert, ale nebyla jsem neoblíbená. Pár kamarádů jsem ve škole měla (víc a daleko bližších v zájmové činnosti), ostatní si mě prostě nevšímali. To mi nevadilo, samozřejmě, jako introvertovi. Do týmů si mě vybírali mezi prvními, pokud jsem nebyla kapitán, protože mi hodně věcí šlo.

Co se týká hovorů - svěřovali a svěřují se mi s velmi osobními věcmi i lidé, o kterých bych neřekla ani že jsou kamarádi, ale jen známí. Připisuji to důvěryhodnému "ksichtu" a skutečnosti, že jak s nikým co introvert netlachám (a každý kdo mě trochu zná má možnost si toho všimnout), je jasné, že to slyšené nepošlu dál. Taky si lidi myslí, že (si) umím poradit s kdečím, že jsem "moudrá". To je pravda jen zčásti, víc za to může ten ksicht, který tak holt působí. Za to nemůžu