Já u sebe vnímám zřetelný posun od zakřiknutého sociálně nejistého tvora po vcelku suverénního small talkera či jak se to říká.

Před nějakou dobou bych trapností nevěděla, kam s rukama a co říct a nebyla by mi jasná hranice, kam až můžu, abych někde něco nepřešvihla, dneska jsem toho schopná poměrně hladce, přičemž nemám pocit, že bych byla příliš vlezlá ani příliš ukecaná, prostě tak akorát. A baví mě to a pokud druhá strana aspoň trochu spolupracuje, tak to vůbec nepovažuju za žádný povrchní plky a už jsem se tak dověděla spoustu zajímavejch věcí.

Ale myslím, že small talk je v podstatě jen obdoba toho, když člověk podává ruku, aby ukázal, že v ní nemá zbraň - zkrátka signál "neboj se, nejsem nepřítel".