Párkrát jsem tu zmínila mojí poněkud zvláštní maminku.

Vánoce byly podřízené tátově léčbě. Dostal propustku. Jeho teleportaci domů a zpět zajišťuji já. Protože si mamka nebyla jistá, že to sama s tátou zvládne, souhlasili jsme, že u nich zůstanu já i s mužem a dcerou, od 23. přes společný Štědrý den až do 25., to přijel na návštěvu i zbytek rodiny. Navečer 25. jsme jeli my tři domů, já už jen dnes po obědě zajedu pro taťku a odvezu ho zpět do léčebny. Já se tak moc snažila, tak moc jsem chtěla, aby bylo vše v klidu, aby mamka neměla důvod rozčilovat se a být nespokojená. Nenutila jsem si nic, s čím mamka nesouhlasila. Vysvětlila jsem dceři, že holt nebude stromeček, že nebude kapr, že budeme babičce pomáhat a necháme jí, aby si uspořádala vánoce podle ní. Protože chceme být s nimi. Stejně se nepovedlo.

23. to začalo diskuzí "stejně si myslím, že si otec mohl vzít sanitu a tys tam jela naprosto zbytečně" přes "mám život v ..., otci to tam vůbec nepomáhá" po "jen všechny obskakuju, celý vánoce nebudu dělat nic jinýho, něž vynášet bažanta a dávat do pořádku jeho špinavý prádlo" 24. se to rozšířilo o témata "ty tu holku necháváš úplně zakrnět" "to chceš už celej život dělat rukama ve fabrice, vždyť jsi inženýrka" "ten hajzl (ex) se ti jen směješ a ty mu ještě posluhuješ" (vezu mu dceru asi 10km, místo aby si jí sám vyzvedl) Že jsem jak jitrnice v celofánu už vím od svých narozenin, že jsem neschopná udělat řízky, abych u toho nezacákala celej sporák, vím až od teď. Je toho spousta, v podstatě jediná věc, která se obešla bez negativního komentáře, bylo nakrájení masa mým chlapem. Táta špatně strouhal zeleninu na struhadle, já po sobě nevytřela vanu do sucha, neumím si usměrnit dítě, aby nebyla moc netrpělivá na dárky... Jsem neschopná dokončit cokoliv, tak, aby to bylo k něčemu... Jsem sobecká, neschopná, nesoustavná, neempatická, nesebekritická a když se nezměním, uteče mi každej chlap a z dítěte vychovám takovou socku, nad kterou jen všichni budou ohrnovat nos. Tátu jsem taky rozmazlila (vozila jsem mu čisté prádlo do léčebny, cca jednou za týden, a domluvila jsem si konzultaci s primářkou) a kvůli mně je teď strašně zahleděnej do sebe a chce od všech aby ho obskakovali.

V závěru to shrnula, že jme ho (tátu) měli nechat v léčebně (provoz byl stažen do jednoho oddělení, kdo jen trochu mohl, toho poslali na propustku domů) že to je jen zbytečně projetej benzín a že jśi to stejně neužila a že to byla jen šaškárna pro tátu, aby měl jako pocit, že je všechno v pořádku.

Nechápu, kde se v mamce ta zloba bere. Po vánocích půjde s tátou na terapii k psychologovi. Mamka si vůbec nemyslí, že by měla svůj postoj k životu korigovat, to sezení bere primárně jako konzultaci k tátově stavu. Myslíte, že by jí tyto rozmluvy s psychologem mohli nějak navést k nějaké sebereflexi? Primářka o mamky chování ví, psycholog bude také poučen.

Já se do diskuze zapojím až večer, jedu odvézt tátu zpět do léčebny.

Připadám si díky mamince jak dobře umletá sekaná.