libiku, strach je sice přirozený...ale jde o to, aby byl přiměřený...a aby byl v přítomnosti.
Jinak je destruktivní, bere sílu, bere naději, bere vlastně normální život, pokud je přehnaný. (To není na tebe a na strach z letu, taky by mi určitá obava blikla, píšu obecně)
To, co sem píšu, není načtené, není naučené, mám to setsakramantsky odžité - trvalo celá desetiletí, než jsem se zbavila toho naprosto destruktivního strachu, co mě paralyzoval a nenechával mě prožívat by´t poměrně krásnou přítomnost.
Škoda, že se tehdy nenašel nikdo, kdo by mi třeba něco takového řekl, kdo by mi ukázal i jiné věci (nebo třeba vzal za ruku a provedl mě tím)...čekala jsem na to dlouhá desetiletí. Te´d je naštěstí jiný čas a jiné možnosti...
A ty další věci - hněv a lítost jdou se stejnou destrukcí ruku v ruce...

Jinak si pamatuju, jak jsem po nějaké době dokázala opravdu odklonit myšlenky, pozornost a i ty emoce od představ, co se stane, když můj muž vyjížděl na silniční motorce...a já měla v sobě strach, protože můj táta se na takové motorce zabil...nakonec to vyřešit "osud", když jsme jednoho takového motorkáře na silnici po těžké nehodě zachránili...manžel schoval motorku do garáže, ten podzim už na ni nesedl a na jaře ji prodal. To jsou prostě ty věci...a pokud člověk má tu důvěru, že se to tak děje, jak má...žije se mu líp. jenže jsem bojovala strašně dlouho, než jsem určité věci přijala...a ještě zcela jistě nemám přijaté všechny.