Kornelie, objektivní důvody být fakt nemusí, úplně postačí ty subjektivní.

Víš, mě třeba hrozně pomohlo vědomí, že mohu udělat chybu a případnou chybu umím přiznat nejen před sebou, ale klidně i před druhými, když je třeba.
Přiznat, že něco neumím, že se něco doučím, že jsem něco spletla.
Prostě někdy není od věci zůstat před sebou i ostatními jakoby "nahá"...ale ne tak, aby na tebe šlápli, ale s plným vědomím, že všichni jsme chybující lidi. Nejsem víc ani míň chybující, než kdokoliv druhý.

Pak taky vím, že je kolem vždycky někdo, kdo v dané situaci nějak pomůže, že v tom nikdy, ale fakt nikdy nejsem sama. Vždycky je o koho se trošku opřít, pokud to tomu dotyčnému povolím...

A trénovat...jízdu v autě třebas, aby se taky zareflexovala...začala jsem jezdit asi v 43 letech a jezdila jsem v noci po malých silnicích. Ale uvědomuju si, že v autě opravdu mohu způsobit leccos, tak na to nemyslím a snažím se jezdit, jak nejlíp umím, zatím v poho a už mám určitě přes 100 000 najeto....