V kuchyni trávím opravdu nadstandardně mnoho času - a hlavní vychytávkou za mě - zas tak moc to neprožívat. Dneska se z kuchyní dělá až moc velká modla.

Je dobré předem zvážit to "velké" rozmístění - výšku, orientaci (z hlediska praváctví/leváctví - automaticky jsou modelové kuchyně navrhované vždy pro praváky, levák si to musí překombinovat obráceně aktivně sám). Dostatek elektrických zásuvek, exponenciálně přibývá kuchyňských předmětů, které se mění z ručního na elektrický pohon.
Ale řešení toho, kde co bude položeno, mi připadá...no, trochu moc. Životnost běžných přístrojů je průměrně kolem 5 - 7 let, kuchyňského nábytku o dost větší. Navíc je pravděpodobné, že typy denně používaných přístrojů se budou měnit podle měnících se potřeb (třeba mixér bude vystřídán, co já vím, sterilizátorem lahviček) - a hned to má jiný tvar a nesedí to do dokonale naplánované roletkové skříňky (kterou má dost mých kamarádek a v reálu roletku důsledně zatahuje jen jedna, jinak tam přístroje stejně koukají na denní světlo).

Udělat kuchyň děťovzdornou mi připadá dost divné. Copak děti nebudou v kuchyni pomáhat? Nejdřív možná destruktivně, ale to se usadí, třeba myčku vyklízejí moji oba od svých dvou let a kdybych jim všechny skříňky a šuplíky primárně zadělala, tak jak by to uklízeli? Nerozumím důvodu, proč dělat z kuchyně (s výjimkou uzavřeného šuplíku s ostrými noži v době uplně mrňavých dětí) zakázanou zónu. Čím dřív jsou tam děti sebeobslužné, tím líp. (teda nejen tam, ale řeč je o kuchyni, žejo)

Pro sebe samtnou potřebuju v kuchyni pocit vzduchu, světla, místo na něco pro sebe milého (v mém případě jsou to staré plány pařížského metra), nepřenábytkovanost a prostě, no, nepředokonalenost