Souhlasím, že je to dáno povahou dítěte.
Z jednoho hnízda máme různé děti - nepřirozeně tiché, "běžně" hlučné i jedno neuvěřitelně hlučné dítě, je to náš malý strýček Pepin Velmi hlasitě nejen mluví (ještě k tomu pořád ), ale doslova jej baví i jen tak si zakříčet Je tedy schopen šeptat, když je to nutné (mluvit potichu prostě neumí), ale je to pro něj utrpení a nevydrží dlouho.
Jako dítě jsem byla hodně tichá, a i si pamatuji, že veškerý dětský hluk kolem paneláku, kde jsme bydleli, pocházel z venku, zevnitř nikdy.
Bydlíme v domě, bydleli jsme v bytě, a určitě už nemám potřebu děti tolik tišit a klidnit, není důvod.
Asi je i důležité, jak vnímají rodiče hluk - vím, že já jsem extrémně tolerantní k dětskému křiku, je to velmi praktické a při práci s dětmi k nezaplacení Na druhou stranu mě rozčiluje, jak pořád všichni kolem mě všechny děti okřikují.