Nejsem si vědoma, jestli jsem byla či nebyla preferované dítě, spíše bych řekla, že tím top byla moje sestra, protože se dobře učila, byla dříč... já jsem byla spíše lajdák fungující až pod nátlakem... nicméně časem jsem dospěla k tomu, že jsem vyšvihla známky na ZŠ k vyznamenání a vlastně jsem se dotáhla na mou sestru. Od rodičů si nějaké preference fakt neuvědomuji - možná jen, že jsem to líp uměla s tátou - dělat oči...

Sama mám děti dvě - jedno precizní, ambiciózní, dobře se učící, vše si zařídí... ale už taky začínáme pociťovat záchvěvy puberty v jednání s námi... tak uvidíme, jak to bude časem, nicméně myslím, že některé vlastnosti se nemění.
Druhé dítě je od malička vzdorovité, hádavé, bojovné, vcelku dost hlučné když není po jeho, skoro ve všech ohledech a hlavně teď v pubertě ve škole lajdák, na kterého teď moc není v ničem spolehnutí (asi záležitost těžké puberty) snad jen je na ni spolehnutí v tom, že odejde do školy a vrátí se z ní... V kolektivu nevýrazné a pro přežití a své sebevědomí potřebuje nosit dobré známky, ovšem to jde dost ztuha když na všechno kašle... Jde na ní ovšem vidět, jak moc by chtěla být premiant ale ideálně, aby to šlo samo

Jestli nějaké preferujeme si nejsem jistá, protože každé z dětí je fajn v něčem jiném, jakoby se doplňují. Ale lajdák si samozřejmě myslí, že preferujeme tu precizní a ambiciózní. S věnováním se oběma stejně to jde vcelku ztuha. Pubertální dítě, lajdák nás s mužem stojí více času, protože se s ní "učíme", kontrolujeme její přípravu, zkoušíme ji, stále jí vysvětlujeme, proč se musí učit... Mladší precizní zřejmě pochopila, že chce-li s námi trávit více času, tak si musí také vymyslet nějaký důvod, takže začala vyžadovat, aby se s ní tatínek učil cizí jazyk... a hledá důvody, proč potřebuje asistenci jednoho či druhého.

Ad dárky, letos jsme řešili zásadní problém. Starší potřebovala notebook, takže dost drahý dárek... došli jsme k závěru, že nemůže dostat pouze jeden dárek byť dražší když její sestra dostane x menších dárků... Nakonec jsme nakoupili ještě drobnosti, které to tak nějak "dorovnali". Ani jedna se necítila ošizená.
Ale hlídají si všechno i povinnosti - starší křičí, že se po ní chce víc; mladší se cítí ublížená, že nemá stejnou výši kapesného... ale nic mimořádného.

Ad dům: to bude mít dotyčný jednou vcelku těžké, protože by měl sestru vyplatit z toho co bylo před rekonstrukcí - ideálně mít udělaný odhad... V domě vyrostla i ta dcera a určitě také jako dítě nějak ruku k dílu přiložila. Nemyslím si, že by logicky měl mít na vše nárok pouze ten kdo si vzal hypotéku Divila bych se hodně, kdyby sestra nechtěla nic. Sama jsem ta ošizená, kterou vzal sourozenec hezky na hůl, jak se říká a s manželem jsme oba rozhodnuti, že nárok na náš dům (pokud po nás zbude) budou mít obě stejně - nebude-li jedna moci vyplatit druhou, tak dům prodat a peníze rozdělit.