Otázka: mám ho tam dát?

1. Plavání
Min. rok chodil, plavat neumí. Podle asistentky ho to prý bavilo, jeho jednoslovné odpovědi nemají výpovědní hodnotu žádnou, těžko rozlišit, jestli - je to pravda a on je jen skoupý / chce to mít z krku / odpoví, co chce člověk slyšet, protože je takový, miloučký. Pět lekcí trvalo než jsem pochopila, že učitelka a asistentka s dětmi nejsou ve vodě, mají tam ty instruktory (vy to asi víte no), další tři, kdy jsem požadovala přítomnost asistentky a než si to ona s nimi vyřídila (oni nechtěli, nechápali - bazén). Pak se to uklidnilo, povídal víc, heslovitě sice, ale aspoň se zájmem. Bavily ho blbiny, čvachtání, to všechny děti. Učení nešlo, je na sebe citlivý, bojí se, prý mu to s pomůckou a asistentkou šlo, prý celý bazén tleskal, když se po x lekcí povedlo, že se položil na záda - jejich popis byl dojemný. Ale min rok mi asist. všecko lakovala narůžovo, to asi bylo to seznamování, protože letos jsem pochopila, že ona je taková, něco jako moje mamka, vyzdvihuje to dobré a chválí a chválí - což je dobrý přístup pro něj (pro mě taky, jen samozřejmě potřebuju vědět víc). Jeho vodní zábava v létě spočívá v cákání a házení kamínků, sem tam se nechá přemluvit a s kruhem vedle mě placá dlaněmi do vody, to mu stačí. Má vodu rád, ale tohle je všechno.
Za týden mají začít další kolo školního plavání, donesl papír k podpisu. Nechce tam. Nic nevysvětluje, odpověď na proč je - nechci, stačilo mi to.
? - Při jeho potížích není problém zajistit papír od dr. Ptám se vás na to, zda není chyba se tomu vyhýbat.

2. Ozdravný pobyt
Tam naopak jet chce. Vůbec neví, co to je. Velmi se divil, když jsem mu řekla, že je to na týden. Velice se podivil, že se tam učí. Divil se, že se tam spí. Divil se, že 2,5tis je hodně peněz.. Beze mě mu nevadilo, když tam bude asistentka - on nějak neví, kolik je s ním práce..
Nikdy nemůže být sám, ve vedlejší místnosti, to neexisuje (hlásím, že jdu na wc, jinak mě hledá, pak stejně sedí na lavičce u dveří nebo chodí kolem zdi a čeká na mě), dávám mu léky, utírám nos a pr., furt mažu nějaké jídlo, sprchuju ho, myju vlasy, zuby, stříhám nehty, oblíkám - něco pomáhá, nic moc to není.
Já to nechápu! Tohle dělám jen já nebo moje mamka, nehty třeba nezvládne ani ona. Ale on s tím svým kouzelným úsměvem PLÁNUJE - že bude spát u taťky (to určitě!), že bude u druhé babičky (to tak, ta se rozesměje, dobrá sranda, zapálí cígo a pohladká ho, to je max), že pojede ke své velké sestře, 130km daleko, která má v péči dva mladší bratry (ne naše), chlapa, práci, barák, zvířata. Ona ho miluje, ale na návštěvě jsme tam vždy spolu.
Prosím nepiště mi, že jsem nezvládla výchovu k samostatnosti, prostě je to dítě s hendikepem, už tak mě dorazil posudkový. Píšu sem, protože jste tady, protože jste tu takové, které tyhle děti znají/mají - musím to vysvětlovat?
Učitelka, asistentka, ředitelka, vrátná i družinářka ho chtějí (!) k té samostatnosti vést a ode mě stále žádají podporu a ať to dělám taky (dělám co můžu, fakt vážně!). A v tomto smyslu ho chtějí i na ten ozdr. pobyt vzít. Učitelka se tváří, že je ve vleku, asistentka se cítí pevná v kramflecích.
Co s tím? Logicky, zamítnout - a jak mu vysvětlit? Můžu po nich chtít jednu dvě noci? Jen aby to napoprvé zkusil. Nebo je to blbost? Co když pro něho pojedu v deset večer, o půlnoci nebo druhý den ve čtyři, to je jedno, ale mám dovolit, aby procitl a poznal, že je mimo ty děti? Nebude to pro něj příliš krutý střet s realitou? Ano, on se tam bude snažit po vzoru ostatních, ale zábavné to bude tak ten první druhý den. Pak přijde afekt ze zmatku, pocitu osamění, tlaku, panika, hysterie, řev, házení věcmi, sebeubližování, prostě zhroucení - myslíte, že ne?

Kdy a jak jste to zkusily s vašimi dětmi? Gratuluji všem, komu se to povedlo. Bez ironie. Ptám se těch ostatních, co se stalo, když to nevyšlo, když jste si opravdu dítě musely vyzvednout a dávat ho do kupy. Nakonec podotýkám, že tahle třída jsou opravdu ještě "malé" děti, mamánci, zatím jich chce jet jen osm.