Asi to zní hloupě, hodně hloupě.
Je mi 38 a po pouhých 3 měsících jsem psychicky celkem v koncích.
Strašně mě deptá ta pravděpodobnost, že to už třeba nevyjde nikdy. A k tomu že to bude trvat ještě 2 roky a nic z toho nebude.
Jsem zdravá, mám 1 dítě, počato celkem rychle, ale taky jsem tehdy byla přesvědčena, že se to hned tak nezdaří...lidi se nemění :). Ale aspoň jsme byli mladí a mohlo to vyjít náhodou.
Při dnešní frekvenci by to musela být náhoda náhod. Tedy myslet na to musím.
A já se s každým neúspěchem hroutím...
Manželovi je to tak nějak jedno, dvě děti by uvítal, ale jedno mu stačí.
Váhám, jestli se nějak víc sledovat. Aby to pak nebylo jetě horší... zatím jen počítám dny a myslím, že se nemýlím, cyklus mám pravidelný.