Tuten. já to vnímám úplně stejně. Ne, že bych tvrdila, že vybalování krabic je jen práce ženy, - my tu měli 80 banánových krabic! Ale naštěstí obsahovaly opravdu jen to důležité, co jsme chtěli dál zachovat - zbytek jsme vyházeli hned při balení ještě na bytě.

Manžel odedřel kompletní balení, rozkládání a pomoc se stěhováním nábytku; na domku pak kupoval, montoval nábytek, - stoly, postele, skříně, vrtal obrázky, police a že toho fakt málo nebylo! Vyskládával a kompletně zabydlel velké knihovny; roztřídil všech 80 banánových krabic na ty, které patřily dolů a které nahoru a ty horní se snažil všechny nahoru vynosit.
Ovšem zabydlování kuchyně, vitrín... jsem měla na krku já. Podobně zabydlení skříní oblečením u dětí a vlastně i u nás. U toho všeho jsme společně nebo jsme se střídali vařili, chystali jídlo... Večer jsem usínala s léky od bolesti, protože mě tak strašlivě bolely nohy, že jsem nebyla schopná najít úlevovou polohu... bolest potom přetrvávala dost dlouho. Ale přes svátky jsme se dá se říct kompletně zbavili krabic.

Ale my jsme doma mluvící. Když mě něco štve, tak o tom mluvím a nutím manžela do řešení - on moc dobře už ví, že když jsem nespokojená, tak nefunguje u nás doma nic - nemám chuť a ani náladu na milování, ani s ním trávit čas...
Myslím si, že základ dobrých vztahů je opravdu o tom, co mě těší či štve mluvit.