Konvalinko, my pár známých takhle nabrali, ale trvalo to a je jich opravdu jen pár.

Několik pokusů o sblížení se tak nějak přirozeně nevyšlo - i s tím musíš počítat.

Jsem ten typ, co nabídne pomoc ( a myslí to vážně), ale špatně se mu o ní říká. Zase nemám problém někomu pomoc odmítnout - ale zvážím, nakolik druhý pomoc potřebuje a nakolik by ta pomoc znamenala nějaký opruz pro mě. Takže kdyby někdo známý volal, že leží v horečkách a potřebuje pomoc, pomůžu v míře výrazně vyšší, než když jsem třeba já sama nemocná nebo kdyby nějaká nepatrná pomoc znamenala z mé strany velké změny plánů a přeorganizování spousty věcí.

Takže když vyzvedávám dceru z tréninku, nabídnu mamince kamarádky, že kamarádku doprovodíme domů ( pro nás zacházka cca 3 minuty). Když se tatáž maminka dozvěděla, že já jsem nemocná, tak zase ona se nabídla a na trénink dovedla moje dítě.

V létě nám sousedi pomohli se stavbou garážového stání, my jim na oplátku zase pomáháme jinak.