Mám orientační nesmysl, všude krom když chodím pěšky v lese. Z uvedeného pak vznikají zážitky jako:
- zaparkuju auto před obchoďákem, nakoupím, vylezu, nemůžu najít auto. Protože ho běžně hledám tam, kde jsem ho zaparkovala před týdnem, poctivě procházím celé parkoviště tam a zpět. Auto není. Sahám do kapsy pro telefon, že zavolám policajty a před pořádným trapasem mne zachrání to, že ve stejné kapse mám i klíče od auta - přijela jsem jiným, které spořádaně stálo v místě prvního hledání, ale já ho ignorovala.
- jednou za rok chodím na hrob vzdálené rodiny, vlastně ani ne rodiny, před dušičkama tam vozím žardinku s výzdobou. Je to hrob jako kráva a já ho nikdy nemůžu najít. Vrchol byl v roce, kdy jsem přišla jinou branou než normálně a hrob prostě "potkala". Odložila jsem tam květináč a s výzdobou na "naše" hroby jsem pokračovala k urnovému háji. Pak jsem se otočila zpět s tím, že usadím i výzdobu na velkém hrobě a zlikviduji staré věci. Hrob zmizel. Došla jsem dokonce až k bráně a pokusila se zopakovat původní cestu. Nic. Jako každý rok jsem došla potupně ke kapli, zavolala majiteli a tem mě směřoval těch cca 60 metrů, které ji od hrobu dělí. Kdyby tam nestál ten zatracený květináč, myslela bych si, že se mi první objev hrobu jen zdál.
- měla jsem v Praze domluvenou schůzku na obchodním soudu, jela jsem na poslední chvíli, hledala zuřivě místo na zaparkování, zapíchla auto, proběhla se šanony asi tři ulice k úřadu. Po hodině jsem ulehčeně vylezla ven a libovala si, že mám půl dne k dobru a můžu se cournout Prahou - jo, prošla jsem se, 2 hodiny jsem hledala auto.