Každý zná sám své osmileté dítě a ví, jak by reagovalo , já třeba v tom okamžiku, kdy se brácha dusil, reagovala blbě, plácala jsem ho sedícího, nedýchajícího a polozvracejícího do zad, a to mi bylo už asi 12, špatně jsem vyhodnotila situaci, vůbec mě nenapadlo, že v těch dýchacích cestách může něco mít. Naši seděli o patro níž u TV, nic neslyšeli.
Já bych ho bývala nezachránila.
Stát se může leccos kdykoliv.

Možná mi jde opravdu o ten můj vnitřní pocit zodpovědnosti...ale možná jsem jen přehnaně zodpovědná. Protože těch případů, kdy se děcku něco stane, když jsou rodiče pryč, opravdu mnoho není.
Takže těm neúzkostným rodičům a jejich dětem se možná žije mnohem líp.